SHRNUTO.PODTRŽENO.SEČTENO.
Prosinec 30, 2017
.M.O.D.E.L. ING.
Leden 15, 2018
Zobrazit vše

DEVÍTKA

Jeden Americký sen bych prosila“ slyšela jsem svůj vnitřní hlas, když jsem dorazila k boeingu 747, který mě měl dovézt za velkou louži až tam, kde se plní sny. Říkají, že když tam něco vydržíš nebo dokážeš, prý to zvládneš už všude jinde na světě… I po několika návratech a několika dlouhých měsících v jiném světle i světě stále nevím, co je na tom pravdy. Zato vím to, že když člověk opravdu chce, tak se to cení a nakonec i snad ocení.

Anebo se onen „Ameriký sen“ rázem promění v noční můru, která vás zlomí na několik malých součástek, které naskládáte do kufru na zpáteční cestu domů. I takové příběhy jsem už slyšela vyprávět zkroušené duše, které zmařili pár let svého povětšinou mladého života tam, kde se jim pramálo dařilo a vůbec nelíbilo. Udělalo se mi z toho úzko, hrdlo se sevřelo a na prsou tíha. Strach to nebyl. Spíše obavy z vekého světa a blbých náhod. Takový stav potká párkrát v životě snad každého z nás, jako třeba den maturity nebo přijímaček, které rozhodnou o zbytku vašeho životního vzdělání a tedy posléze i uplatnění, státnice, svatba, porod…  a já nevím co ještě zásadního.

Blesku rychle jsem pověrčivě spočítala třímístnou číslici tolikrát, až mi vyšla jedna a to sice devítka, což je moje oblíbené a nejšťastnější číslo vůbec. A tak jsem nádechem schodila balvan ze srdce a vkročila pravou nohou na palubu s utvrzením, že to tak má být. Už tou dobou jsem věděla, že za hlavu házím věci, o které jsem hodně usilovala a také milovala celým svým srdcem.

Vábení kouřících kanálů, hemžících se žlutých skvrn, ve kterých rozpoznáte projíždějící taxíky, které nikdy nepřestanou spěchat,  nasládlou vůni města, které nikdy nespí i se všemi chybami včetně nejnáviděnějšího podniku MTA, které omlouvám jenom díky jeho voskovskovému odéru který přímo miluju! Co už méně snáším je až přílišně svobodná rozcapenost občanů města New York, která by se dala považovat za absenci etikety a která je až výmluvně často omlouvána špatnou edukací.  A pak taky to nerecyklování a neekologický způsob života vůbec. No fuj američani – třetí nejlidnatější zemí na světě a takovým příkladem!

Ale ani to všechno dohromady mě stále neodradilo ani neznepřátelilo místo na světě, které se nazývá ostrovem, Manhattanem a taky prostě New Yorkem.

Jde totiž přeci o něco víc, než osobní zájmy, ekologii, business, umění a porouchaný lifestyle. Je to vzduchem. Energií místa. Hypnotizuje to přímo nebesky. Město měst má totiž i vliv v oblasti médií, politiky, vzdělání, zábavy, reklamy nebo módy. Ano, New York je oficiálně „Hlavní město módy„. Zkrátka mínusy se mažou plusy a tak jsme alespoň na nule a to je přeci kladná číslice.

A tak začala moje nová kapitola života mezi dvouřadýma kolečkovými bruslema, zadrátovaným hřištěm na basketball, které je nedaleko baráků s požárním schodištěm a zaparkovaných cadillaců před nima, ve kterých sedí amíci s vtipným kachním přízvukem a pouštějí si nahlas songy, zřejmě aby všem v okolí ukázali svůj hudební vkus.

V restauraci vždy dostanete sklenici vody, což je prý gesto ovlivněné dávnou historií a v baru vidíte výborně oháklé lidi, které se smějí, protože si tak užívají benefitů života. Na počmáraných ulicích se chodí se sluchátkama, které vás dělí od skvělých beatů pravděpodobně new yorsky agresivního hip hopu a v laundry zase sedí pán v dobře padnoucím obleku s novinama a jedna upracovaná hispánka, která bydlí pár bloků od nás.

To je malý výčet amerických kýčů, které vídáme ve filmech a pak to najednou tohle všechno vidíte na živo. To je pravý Amér. Alespoň pro mě. Kde by také ty filmy braly na to vše inspiraci že… to prostě takhle žije svým životem a praští vás do nosu ihned, jakmile vstoupíte do prvního DELI (něco jako vietnamci u nás) a buď to sejme nebo nechá chladným.

 A ten sen je růžový a dlouhý a živý.

Já byla sejmuta i po sedmi letech, takže jsem rázem dýchala kouzlo koktejlu metropole se všemi těmi příchutěmi, které nabíjí i vycucávají.  A protože je to právě devět měsíců, co jsem oficiálně citizen, tak je na čase to emocionálně prožívat. Mám takový rituál. Jde o jednoduchou úmluvu s městem, kterým se sama procházím a při trapně dlouhém a romantickém pohledu na záři všemožně blikajících světélek ho prosím, zda mě přijme takovou, jaká jsem. Zda mi pomůže a neublíží. Pak samozřejmě nezapomenu dodat, že ho mám ráda a proto se sem vracím častěji, než kamkoliv jinam na světě.

A pak dny běží. Občas je znevšední hurikán, sněhová bouře, zemětřesení nebo teroristický útok.  Já běžím taky a snažím se neklopýtnout a nespadnout na ústa, protože to by mohla být ztracená naděje, vypadnutí ze zatraceně vražedného tempa a v neposlední řadě konec růžového snu a snění obecně.

Má rodina, mý nejbližší přátelé a i ti, kteří mi až tak blízcí nejsou a úplně se mi na jejich titěrně zdvořilé, ale bez okolků zvědavé dotazy nechce odpovídat, se mě ptají neustále dokola: CO TAM TEDA VLASTNĚ DĚLÁŠ?! Víte (vlastně nevíte), město New York je dost velký žrout peněz a tak by příběh až přílišné radosti a dokonalosti nebyl samozřejmě úplně správně přiblížen realitě.

Nebudu se příliš upejpat – tady se prostě musí pracovat. Kdekoliv. Za jakýkoliv honorář, šek i cash. V Praze jsem dost často zažila, že i ti chudí umělci, kteří vlastně neměli na nájem a život obecně, nakonec vždy vyšťourali třicet devět korun na cappuccino s našlehanou mléčnou pěnou v útulném podniku a na večerní dávku piva v Literárce.

Tady se takhle dávají dohromady čtvrťáky na život, který tedy občas cappuccino opravdu není. Ani jsem si sama neuvědomila, jakou lehkostí proplouvám a narážím na práce, příležitosti, které jsem třeba doma v Čechách nikdy neokusila, ale za tuto prodlouženou pubertu jsem nesmírně vděčná. Je to jízda! Je to dobrodružství! Jo… to tedy je.

Díky mé vrozené vlastnosti „neumění šetřit“ jsem plánovala svůj příjezd následovně: Přijedeš. Půjdeš s Jůlií a Nickem na večeři a koktejl. Užiješ si to…protože nevíš, co bude další měsíce a zda na ten koktej vůbec budeš mít. A pak se vyspíš z jet legu, seženeš ubytování (s časovou rezervou tak… 5dnů) a další týden OKAMŽITĚ začneš shánět práci! Ale zcela vážně. Pracovat musíš prostě hned, jak to bude možné.

A tak se taky stalo. Nájem byl vyřešený za tři dny a práce asi za devět dnů. Ufff! Teď focení, castingy a agent. A tak bylo. Žilo se a dobře, až moc dobře. A po delší odmlce, kdy jsem se vrátila na rodnou hroudu jsem se vrátila s vyššími nároky. Seženeš si druhou práci – dobře, nakonec jsou z toho práce tři. A tak jeď a makej, protože výhled jsou cesty do daleka a neznáma a bohužel také splátky zdravotního a sociálního u nás, které nepočkají.

Takhle jsem prostřídala funkce brand ambasadorů, flag girl, modelky, herečky, cateringového runnera na vánočním večírku nebo holky za roztomilým pultíkem s lampičkou, která usazuje hosty v luxuním bar&lounge a zodpovídá na kolikrát dost pitomé dotazy. Majitel se jmenuje pan Colombo a má obarvené vlasy stažené do culíku. Vždy přijde perfektně oholen a navoněn drahou kolínskou a zeptá se, jak to dnes jde.  Nervózně přešlapuje na místě a také trochu z nudy –  je to vcelku moc milý pán. Jednoho podvečera, kdy jsem dostala „walkey talkey“, ze kterého se ozvaly příkazy rychlou angličtinou ještě k tomu přízvukem odněkud z jihu, jsem si řekla něco ve smyslu, „pane bože…co tu dělám?!“

Žiju.

TOUŽILI JSTE NĚKDY PO TOM VYCESTOVAT A ZKUSIT ŽÍT NĚKDE JINDE?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *