„Jaké je vaše povolání?“ zeptala se paní na sociálním úřadě a upřela na mě oči, které do mě píchly zpoza jejích přísných obroučků. „Jsem herečka.“ odpověděla jsem a přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že už neříkám – jsem studentka herectví, jsem student nebo něco, co by mě ještě chránilo od toho zvláštního a dětského snu, který jsem poprvé prozradila tetičkám na návštěvě poté, co jsem jim zatancovala, zazpívala a přednesla básničku. Že to myslím vážně jsem ještě ztvrdila v šestnácti letech, kdy jsem se dostala na Pražskou konzervatoř a tak začal maraton něčeho, u čeho ani sama nevím, co mi zítřek přinese. Ačkoliv své povolání miluji, už před nějakou dobou jsem si uvědomila, že to je tedy hodně tvrdý chlebíček. Nedávno se mi stala také příhoda s telefonem. „Nikol? Jsi to ty? Měl bych pro tebe sice malou, ale hezkou roli, tak mě napadlo, zda bys o to nestála… je to taková potrhlá umělkyně„. Tuto roli jsem přijala, protože jsem sama sobě slíbila pár dnů předtím, že budu brát teď všechno, co mi přijde do cesty, abych dokázala, že není malých rolí a že Kouklová se necítí být ještě velká herečka, která bere jenom velké role. A jsem za to ráda. Svou umělkyni jsem pojala možná tak potrhle, že se trhali smíchy i ve střižně a tak mi předevčírem zvonil telefon znovu a tím, že má role pokračuje. No potěš! Tak jestli si o mě castingový režisér myslí, že se dokonale hodím na roli umělkyně a ještě potrhlé – neměla bych se zamyslet nad tím, jak na své okolí působím?!

Můj dnešní článek ale nebudou veselé nebo smutně veselé historky z divadla ani natáčení, nýbrž o tom, jaké prapodivné otázky dostávám od lidí ze svého okolí jako herečka neustále dokola. Sem tam mi nějaká z nich dokáže ještě způsobit mírný údiv, který nadzdvihne mé obočí, některé mě nudí a některým se směji… a tak když jsem se procházela sama se sebou vznikl nápad to sepsat a možná tak i konečně na tyto věčné otázky odpovědět!

 

 

 

 

• Jaké to je, být herečka?

 

Tuhle otázku dostávám především od holčiček, které mají s největší pravděpodobností stejné nakažení, jakým jsem kdysi dávno trpěla i já. Akorát málo který magor to dotáhne tak daleko, že to ještě vystuduje a doopravdy to praktikuje!?! Můj výraz v tuto chvíli možná vypadá, jako bych se vážně a intelektuálně zamyslela, v mé hlavě ale probíhá absolutní hysterie. Takže neumím odpovědět. Snad jen dodám, že v situacích, kdy vám není fyzicky nebo psychicky dobře se neberou volna. Představení jsou totiž naplánovaná někdy až půl roku dopředu. Sociálku a zdravotní po vás chtějí platit stejně a to ještě s absolutním nepochopením, že jeden měsíc si vyděláte tolik a druhý i třetí nula a čas strávený na kamerových zkouškách, které nevyšly vám nikdo neproplatí. Nevím proč, ale také si v souvislosti s touto otázkou vybavuji větu mé profesorky na DAMU MgA. Evy Salzmannové, která pronesla ihned při vstupu do místnosti na Dni otevřených dveří: „Herci mají plat dvanáct tisíc měsíčně, kdo je zhrozen nebo ho to dokonce demotivuje, ať rovnou odejde!„. Ale ve chvíli, kdy cítíte, že se vám výkon povedl, že diváci dýchali za vás a když zrovna vyhrajete jeden ze sta konkurzů si pokaždé řeknu: „Miluji svou práci“!

 

 

• Co děláte na tom zkoušení?

 

Většinou zkoušíme hodinu a půl, někdy dokonce dvě hodiny dlouhou hru. Sžíváme se s partnery, osaháváme se, vymýšlíme si, hrajeme si, brečíme, nervujeme se, radujeme se, trumfujeme se, nadáváme na sebe, milujeme se, učíme se, povídáme si, hodně si povídáme (občas se to protáhne až do hospody) a potom to vše předvedeme. Nejdříve rodičům, známým, přátelům, partnerů, kritikům, sponzorům a potom i divákům, kteří milují divadlo. A tak je to furt dokola, jenom pokaždé s jinou písničkou.

 

 

• Jak si můžete zapamatovat tolik textu?

 

My můžeme. My dokonce musíme. Tahle otázka mě nepřestává překvapovat. Copak student se nemusí na test doslova našprtat tunu informací? Právník si nemusí pamatovat tlusté zákoníky, které se skládají z průsvitných stran a doktor všechny latinské termíny nemocí? Je to jen malá součást naší práce a dispozice k tomu dělat práci herce.

 

 

 

•  Jaké to je stát na jevišti?

 

Přistihla jsem se před premiérou hry Norway.Today, jak jsem skučela půl dne před představením a sama sobě položila otázku: „Proč si tohle dělám?!“ Reagovala jsem na poněkud zrychlený metabolismus a trému, která proměnila mé končetiny v rampouchy a třas se zmocnil téměř celého mého těla. Já nevím, proč mi vždycky trvá nějakou dobu, než se skamarádím s diváky a pochopím, že mi ty lidi nepřišli ubližovat! Každopádně jeviště je pro mě posvátné místo, magické, odvážné, troufalé, krásné a občas dojemné.

 

 

• Jak to vypadá v zákulisí?

 

Na tuhle otázku nemůžu odpovědět s určitou přesností, protože v každém divadle to vypadá úplně jinak. Většinou jsou za černými, sametovými šálami uličky, které jsou slabě osvětlené lampičkami, na jedné straně sedí nápověda (paní, která zachraňuje situaci, když je nejhůře a hercovi vypadne text) a na druhé straně inspicient (pán, který volá herce z šatny na jejich výstup a připomíná jim, co si sebou mají vzít). To mi nedá a přecijenom uvedu situaci, kdy sedím v maskérně, líčím si oko a při informaci: „Pan J. na scénu a kouř z hlavy, opakuji kouř z koňské hlavy“ jsem si ho málem vypíchla! Občas by si náhodný kolemjdoucí o nás pomyslel své… Za dveřmi, kde většinou visí cedulka JEVIŠTĚ je rekvizitárna, kde najdete všechny věci, které vaše postava na jeviště přináší a také převlékárna (to pro případy, kdy se děj náhle posune za dvě minuty o dva měsíce dopředu a vy máte vypadat úplně jinak a mít ještě zcela odlišný účes). Následuje spoustu malých dvěří s nápisy jednotlivých hereckých osobností. Měla jsem možnost za svou velice krátkou hereckou kariéru projít několik zákulisí a musím také dodat, že každé z nich má svou typickou vůni. Např. Zlatá kaplička mi voní po voskovkách, Stavovské divadlo po cigaretách, Vinohradské divadlo po aviváži a Městská divadla pražská po novotě (rekonstruovalo se). Jiná divadla voní sklepně, jiná po plísni… a tak dále! Jsem já to úchyl!?! 🙂

 

 

• Můžou být dvě herečky kamarádky?

 

Jsem toho příkladem. Kdo více by si měl rozumět, než herečky, které prožívají podobné strasti i radosti! Už šest let se nejvíc kamarádím s Maruškou, která je také herečka. Hraje spíše ve filmech, než na divadle, ale to se ale nevylučuje s ničím. Chodíme často na stejné castingy a ucházíme se tedy o stejné role, ale protože se známe do detailu a nic si před sebou netajíme, víme, že si navzájem skutečně přejeme! Dokonce si práci i doporučujeme. Stalo se tak, že když jsem viděla, že režisér shání křehkou, romantickou blondýnku, hned jsem napsala Maruš, ať tam určitě zajde a ono to vyšlo! Sem tam mi také chodí zprávy typu: „Sháníme vysokou herečku se zkušenostmi, která se nestydí a dokáže udělat salto… Niky, to jsi přesně ty!“. Chtěla bych tímto také Marii poděkovat za její obrovskou pomoc s mým blogem, který vznikl za rekordně krátkou dobu (jindy by to trvalo několik týdnů)! Doporučila mi totiž známého webdesignera, který makal ve dne v noci, aby vznikl tento krásný prostor, kde se s vámi potkávám! Ach Maru… jsem tak ráda, že jsi!

 

 

 

 

• Máš radši divadlo nebo film?

 

Ráda chodím jak do divadla, tak do biografu, jak říká má babička. Miluji divadlo, miluji zkoušení, miluji představení, miluji kostýmy a už méně miluji šminky (asi jsem vadná holka, ale vážně se nerada líčím). A miluji, když občas můžu být přehnaná. U natáčení zbožňuji catering, maskérnu (protože mě nalíčí někdo jiný), krásné, občas dobové šaty, milé lidi (protože jsou všichni šťastni, že tu jsou). Naprosto jiný svět. Natáčení je pro mě za odměnu. Není tak časté, ale když se na něj jakýmsi zázrakem dostanu, velice si toho vážím. Říká se, že před kamerou hrajeme život takový jaký je, ale teď si vezměte, že se bavíte s partnerem a musíte stát od sebe dva kroky a to proto, abyste se nezakrývali a jeho obličej a reakce snímala kamera č.2, takže se vlastně tak trochu bavíte našikmo a dost nepřirozeně. Při natáčení jsem se tedy naučila pracovat s technikou a přitom se alespoň malilinko cítit svobodně – a to mě baví!

 

 

• Chceš být slavná?

 

Někteří lidé mají skutečně takové ideály, že se hlásí na herecké školy s tím, že chtějí hrát v seriálu a chtějí být v novinách. Já jim to rozmlouvat nebudu, ale myslím si o tom své. Pár rozhovorů jsem dala, v seriálu jsem si taky zahrála, ale divadlo to budu dělat děj se co děj! A lidé z divadla si užívají svých pár minut slávy u svých diváků každý večer! A to sice když je odmění divák potleskem tolikrát, kolikrát byl herec hvězdou v jejich očích ten daný večer.

 

 

• Jakou máš vysněnou roli?

 

Nemám žádnou. Každá role, která mě čeká, čeká na mě. Každou rolí se něco učím. O každé si něco myslím. Každou mám jinak ráda. Každou hraji jinak (nebo se o to alespoň snažím). Každá nová role mě potěší a ke každé přistupuji stejně zodpovědně… No dobře, když už jsme ale u toho, chtěla bych hrát role, které jsou mým protikladem, abych se naučila ty protiklady poznávat a také chápat. Toužím po proti úkolech. Tak a je to venku.

 

 

 

 

•  Nemáš problém líbat cizí lidi? 

 

Nemám, protože jsem zatím měla štěstí na své herecké partnery, kteří se dají považovat za idoly a celkem přitažlivé muže. Poprvé jsem své rty sblížila s Jáchymem, který měl tmavou, hustou kštici, šedý pronikavý pohled a byl zábavný. Tak moc, že dokázal po představení své „fanynky“ bavit do pozdních ranních hodin. Další byl Ivánek – můj kamarád a Don Quan konzervatoře. Aleš byl lev DAMU salónu, Petr Konáš, který momentálně oblbuje divačky seriálu Cesty domů mi tehdá partneřil v Ordinaci v Růžové zahradě. Měly jsme krásný vztah… tedy ten seriálový. Belmondovi Martinovi Krausovi jsem hrála osudovou ženu, což se hrálo velice hezky a záhadný Roman Zach mě svedl v seriálu Cesty domů – nebo já jeho? No – do mé „sbírky“ mi chybí už jen opravdu ten Vojta Dyk! 🙂

 

 

• Vyspala ses s někým kvůli roli?

 

Přiznám se, že tuto otázku jsem nikdy v životě nedostala (asi jsem jasná), ale zařadila jsem jí sem na popud mé kamarádky a režisérky Kateřiny Dudové, které jsem četla seznam všech mých otázek. „Dej tam ještě tuhle, ta je typická“ řekla Káča. A měla pravdu. Většina lidí si myslí o hercích spoustu věcí a mají v tom více než jasno, ale já si jaktěživ nemůžu vybavit okamžik, kdy bych se svými kolegyněmi rozebírala, že se tahle herečka vyspala s režisérem kvůli tomu, aby získala roli. Buď mě to míjelo nebo jsem úplně naivní.

 

 

• Svlékla by ses pro roli?

 

Ono se to řekne – svléknout se. Ale v herectví to většinou znamená producírovat se nahý před desítkami lidí ze štábu, v divadle před zraky stovek diváků. A teď hrajte tu intimní atmosféru… Zatím mě žádná role nepřesvědčila k tomu, abych to dobrovolně udělala, takže se zdárně vyhýbám tabu, které řeší snad každá herečka.

 

 

DĚKUJI ZA POZORNOST. KDYBY VÁS NAPADLA JEŠTĚ NĚJAKÁ OTÁZKA – TAK PIŠTE DO KOMENTÁŘŮ!:)