HOKUS POKUS
Únor 4, 2017
JMĚNÍ
Březen 1, 2017
Zobrazit vše

LOUČENÍ

Dnes mě opustil blízký člověk. Čas s ním se do mě hluboko zaryl a vzpomínky mi hbitě vyskočily na mysl a neopouštěly ji, dokud jsem si  vše podrobně nepřehrála. Měla jsem dost zásadní důvod k několika málo slzám, které chudinky nedokázaly vyjádřit tupou bolest, kterou cítíte, když vás někdo skutečně opustí navždy. Vlak cuknul, já s ním, rozjel se a já si uvědomila, že nám všechno vpodstatě neustále ujíždí a utíká. Čas. Zaslechla jsem někde sama sebe jak opakuji po všech zkušenějších a moudřejších – čas rány zahojí, čas to spraví… Zamotala se mi z toho hlava. Zvláštní, že během několika málo minut váš osobní svět dokáže být tak intenzivní. Asijský párek studentů, kteří mě pozoroval z vedlejších sedaček si v tu chvíli asi pomyslel, že mě vyhodili z práce nebo že jsem se s někým ošklivě pohádala. Když jsou emoce skutečně pravé, dáváte je najevo ihned, zhodnotila jsem trochu podivnou situaci a kašlala na okolní svět. Faktem ale je, že tak zásadní zpráva by si zasloužila trochu posvátnější místo, než je metro, kde děsíte spolucestující jejich vlastními fantaziemi.  O chvilku později jsem se octla v jedné ze svých velmi živých vzpomínek. Před očima se mi promítla situace, jak hodiny nehybně stojím v holínkách a teplákách a obdivně pozoruji svýho dědu, jak buduje, opravuje nebo tvoří ve své dílničce tam v dálce, kde leží mé království a kam podniknu tajný únik pokaždé, když to potřebuju. Jak sbíráme houby, jak štípe dříví nebo ztvárňuje můj dětský sen – staví mi opravdový domeček! Jeden z vůbec nejsilnějších momentů je moudro, které mi řekl v den nehody, kdy tragicky zemřela má babička při autonehodě: „Nebuď smutná. Víš, lidi tu na světě nejsou náhodou. Mají tu poslání a to ona už splnila. Je to koloběh, který musíš přijmout. To je život děvče.“ V tu chvíli, kdy jsem byla samá ruka, samá noha jsem to nedokázala pochopit, že dnes jsme se ještě probudili společně a zítra už bude čas utíkat směrem do nekonečna. Na jeho chlapsky necitlivé utěšování jsem si vzpoměla ještě jednou a to sice ve chvíli, kdy jsem se probudila tentokrát po své autonehodě. Tentokrát s tím rozdílem, že já tady to svoje ještě neodvedla… Dědo kdo mě utěší dnes? I když uteklo spoustu času, stalo se spoustu věcí, za které radujeme i stydíme, tak Ti za ně děkuji. Budu vzpomínat, budu si jich vážit, budu se jich hledět vyvarovat, budu si je střežit.

Ať tam kdesi najdeš klid a mír a postavíš spoustu domečků!

Tvé děvče

  

2 Comments

  1. Verča napsal:

    Neboj, Nikolko, zase bude dobře, ale musíš v to věřit. Mám tě moc ráda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *