SKLÁDÁM SI SVŮJ PŘÍBĚH
Duben 26, 2015
OBJEVY PRVNÍHO MĚSÍCE
Duben 29, 2015
Zobrazit vše

UPŘÍMNÁ CHVILKA…O MÓDĚ

 

Když mi bylo dvanáct, totálním módním hitem bylo v mým světě krátký tričko. Takový to nad pupík. Prodávali ho u nás v Trutnově na Vietnamským tržišti, a mělo na sobě nakreslenou pusinku. Tohle krátký tričko vyjadřovalo několika způsoby názor na svět: a/ mám pěkný tělo a myslím si to b/ jsem odvážná a je mi jedno, co si o mě ostatní myslí c/ ráda provokuju

 

 

10345557_10204239669105685_3102718411345976264_n

 

 

To tričko mě fascinovalo a protože jsem nesplňovala ani jeden z bodů, sice jsem jedno takové doma měla, ale nikdy jsem si ho nevzala do školy. Teda možná jednou, ale pořád jsem si ho popotahovala a nemohla jsem se vůbec soustředit na školní život, protože jsem se rozhlížela, kdo si o mně co myslí. To tričko pro mě znamenalo vstup do světa sebevědomých holek, které jsem znala ze stránek Bravo girl a Cosmo girl. Těch, co umí použít nějakou větu z článku “Deset hlášek, kterými zaručeně uzemníš rejpaly”, aniž by se zakoktaly a zčervenaly. Těch, které dělají všechny ty neuvěřitelné věci, jako třeba že “chodí na rande”, “dostávají poštou vyznání lásky” a “půjčují si mikinu od svého idola”. Už nikdy potom pro mě móda neměla takový význam, jako v době krátkýho trička nad pupík.

Mezi třinácti a čtrnácti pak přišlo krátké období v životě, kdy jsem měla módní názor. Stříhala jsem trička na půl, batikovala, psala na ně rádobyvtipné nápisy tužkami na textil (Jo, doopravdy jsem hrdě nosila šedé tričko se žlutým nápisem “Nás krásných je málo”), nosila jsem všechno naopak a schválně divně, a byla jsem na to hrozně hrdá. Zpětně si myslím, že v době svého módního názoru jsem musela vypadat jako dítě, co žije na ulici, a muselo si ustřihnout půlku košile, aby mělo na jídlo. Mamka ze mě musela šílet.

Kromě tohoto období jsem pak už ale módní názor nikdy moc neměla. Nemám na to trpělivost, představivost, ale co hlavně: nepovažuju prostě módu za něco, čemu bych měla věnovat příliš času. Souhlasím se všemi, kdo říkají, že módou člověk o sobě hrozně moc říká. Vyjadřuje sám sebe. Získává si respekt. Hluboce s tím souhlasím a fandím každému, kdo umí k sobě zkombinovat halenku a sukni a doplnit to šperky. (Naštěstí tohle na mě umí můj přítel, co se věnuje pánský módě). Chci jenom říct, že s módou jsem vždycky měla takový chladný vztah. Respektuju jí, ale nikdy ve mě uvnitř nerozvibrovala doopravdický zájem. Pokud jsem se zajímala o to, co si vezmu na sebe a jak budu vypadat, bylo to vždycky jenom kvůli lidem, které tam potkám. Nikdy to nebylo kvůli mě samotné, že bych si lebedila v oblečení.

 

 

HHH

 

 

Co se týče kostýmu, to je naopak jiná. Kostým pro mě je vždycky strašně důležitá součást herectví, stačí mi, když se dívám na oblečení, které moje postava nosí, a dívám se sama na sebe, jak v něm vypadám, a ihned se začnu cítit jako někdo jiný. Takhle z hlavy bych vám nedokázala vysvětlit, proč někdo nosí těžké okované boty, cvočky všude a roztrhanou mikinu s metalovým obrázkem, a hrozně se mi to nelíbí, zvlášť na holkách, ale když mi to oblečení seženete a obleču se do něj, najednou takového člověka pochopím, protože budu vědět, jaký je člověk, který si tohle obléká. A budu vám moct vysvětlit, proč nosí právě tohle.

Takže to je příspěvek ke mně a k oblékání. Mám s módou takový zvláštní vztah. Nerozumím jí a cítím se jako hrozný módní negramot, a šíleně se nudím, když někdo o módě sáhodlouze vypráví, ale zároveň doufám, že jednou přijde den, kdy mě móda začne zajímat a já v ní budu sebejistá. Do té doby budu používat svoji chameleonskou schopnost, která mě zachraňuje ve světě médií: Ve skoro každém oblečení totiž vypadám, že jsem se v něm narodila a že jsem si snad nemohla vzít nic jiného a že je to můj styl odjakživa. Umím splynout s kostýmem. A být v něm přesvědčivá. Umím dokonce vypadat, že mě móda zajímá. Tak teď už víte, jak to je. 🙂

 

Vaše

 

Marie Doležalová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *