RŮŽOVÁ TO MŮSÍ BÝT
Duben 17, 2017
BRA(VO)
Květen 13, 2017
Zobrazit vše

ODKOUKÁNO

Jela jsem z New Hampshare (kde jsem se zcela plánovaně ocitla na bláznivých 24 hodin, během kterých se zcela vážně ztratil v lese kamarád Vincent) do New Yorku a hltala jsem každý kilometr cesty, protože miluji cestování, natož dopravním prostředkem, kterým je vlak. V hlavě se mi honily scénáře nejrůznějších verzí, jak se to mohlo stát a že i v době vymožeností jako jsou mobily či GPS nejsme zkrátka neporazitelní – příroda nám vždy dokáže, že nad nás prach obyčejně vyzraje. Vypne nám signál, vyvrkne se  kotník, zamotá nám hlavu ve světových stranách a je po ptákách. Ticho a obavy. Následná hysterie a můj odjezd do města, které nikdy nespí a ani nedá spát. Blikající neony a vás varují a dávají ostentativně najevo, že nesmíte usnout na vavřínech a že čas se tu vyrovná zlatu. Luxus ve formě dvou sedadla a bezdrátového připojení mi umožnil pohodlně vyřizovat pracovní záležitosti, ale také zjistit vše, co se za uplynulých pár dnů přihodilo v tom našem Kocourkově a jaké hrůzy se zase udály ve světě. A pak se to stalo. Přišla zamnou paní z řady 42F, která na mě v pravidelných intervalech přátelsky mrkala podle toho, zda na sobě měla spací klapky nebo ne a vybalila na mě nad druhou raní pěkně zhurta: „Ty jsi nějaká slavná modelka nebo co?! Já tě pozoruju už nějaký ten čásek z povzdálí a jestli nejsi umělkyně nebo něco na ten způsob, tak… Viděla jsem tvůj profil a způsob, kterým tlučeš něco do toho svýho jabka a neříkej mi, že ne, já to mám v oku!?“ Polilo mě horko, protože jsem trochu sobecky nechtěla svůj zbytek pohodový cesty strávit konverzací se zvědavou američankou. Nechtěla jsem ale ani lhát, tak jsem akorát zakoktala něco na ten způsob, že v Evropě jsem herečka a tady trochu všechno a kromě toho taky modelka. Výpískla a také trochu  poskočila do vzduchu. „Já jsem to věděla! Víš, já jsem u divadla 40 let – akorát jedu na zájezd na Key West… já na to mám čuch! Pozná se to a věř mi, ty máš před sebou velkou kariéru. Viděla jsem ten profil a… Elizabeth McDonac mimochodem! Hodně štěstí holčičko. Bůh ti žehnej! Nejsem blázen.“  Zírala jsem jak duch vrány.

Ono se to fakt děje! Amerika. Země absurní a všemocná, která vychovává lidi vřelé, přejícné, přátelské a také zahryzlé jako buldoky, kteří vyčkávají na tu správnou chvíli, kdy zaútočí na jasně vytyčený cíl a jejich hvězda náhle vzletí do nebes… Anebo taky ne a to je pak velmi smutná podívaná takhle například v metru, kde předvádí svůj zhrzený talent na té nejdelší mezizastávce mezi Bedford a 1St Avenue. Občas se necháte unést někým, koho by u nás zásobovali Slavíkama jako o závod a musíte ho zkrátka ocenit párem zpropadených dolarů, které tady ulítávají jako holubice za svobodou. Ať tak či onak, obojí vás inspiruje k tomu neztratit se v téhle džungli, která rozhoduje, zda talent skutečně máte či naopak. Každý den jsem pozorovala, inspirovala se i dojímala nad neskutečnými výkony nebo se smála nad nesoudností někoho, kdo se zjednodušeně řečeno nechal unášet neomezujícími mantinely svobody a tolerance. I to mi pomohlo uvědomit a utřídit si v mé zrzavé hlavince skutečně mnohé. Byla jsem tou šťastlivkyní, kterou potkalo malé každodenní štěstí, díky kterému jsem si to tady ohromně užívala. Nepamatuji snad dne, kdy jsem byla zklamaná, smutná nebo rozhořčená a tak zbývá uvažovat o tom, co mě dělá šťastnou na tom našem krásném světě a kde je mé místečko. Zkusila jsem žít ve městě, o kterém se říká, že když to dokážeš tady, dokážeš to všude jinde na světě! A něco pravdy na tom skutečně je. Nejsou to jen plky z telky a chytrých rádií.

Mezerník na klávesnici neúprosně bliká jakoby by hořel nedočkavostí, co dalšího napíšu o tomhle dobrodružství. Vznáším se 11 285m nad mořem a mám v jednom sloupku zhodnotit, co tohle mělo pro mě znamenat? Nemožné. Pokud mám shrnout jedním článkem uplynulé měsíce, tak nechci, aby nikdy skončil… Netoužím po přezdívce narcis, ale zcela narovinu jsem na sebe pyšná. Dokázala jsem to. Skutečně se to stalo i proběhlo. Ono zmuchlat papír a hodit ho za hlavu není to samé jako vzdát se doposavadního života a řeknu vám – na jednu stranu je to ohromně osvobozující!!! Ještě před několika měsíci jsem se nechávala unášet tím, co přijde a zvažovala, zda se zřeknout i toho mála, které už mám. Usoudila jsem, že to je na mě moc nudné a pohodlné a tak jsem odjela do nejistoty, začala od nuly a aby toho nebylo málo, tak ještě na druhou stranu zeměkoule. Alespoň svými životními příběhy svá vnoučata nudit rozhodně nebudu. Musím vám po tom všem říct, že jsem na sebe nepokrytecky pyšná. Důstojně jsem žila, užívala kultury, cestovala i bojovala. Výsledkem je hrstka nových přátel, začínající kariéra toho, co mě baví a kupa vzpomínek, na které se prostě nezapomíná.

Ještě než si Elizabeth usedla zpátky do svého sedadla a natáhla nohy přes celou lavici, aby se pohodlně vyspala (ostatně měla ještě pořádný kus cesty před sebou), sledovala jsem její kroky a trochu rozrušeně se nechala unést představou, že třeba se to skutečně stane. Člověk fakticky nikdy neví a slovo nemožné neexistuje. A tak čekám na onu vzácnou náhodu, která mě zanese do živého snu a změní mi život z minuty na minutu ať je to už kdekoliv na planetě. Sny se nemají pouze snít, ale především žít a tak vás nabádám: ŽIJTE NAPLNO, PLŇTE SI I TY NEJŠÍLENĚJŠÍ PŘEDSTAVY A TOUHY! Stojí to za to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *