KOSMEPOLITNÍ
Březen 22, 2017
RŮŽOVÁ TO MŮSÍ BÝT
Duben 17, 2017
Zobrazit vše

PROSTĚ KAFE

S hnědým cukrem, umělým sladidlem, nízkotučným mlékem nebo speciálním krémem s příchutí vanilky, sezónního jarního…“ nabízel mi možnosti mého dnešního kafe pán za pokladnou s trochu legrační čepičkou, která na sobě měla logo nejmenované tzv. rychlo kavárny. To logo se pyšně tyčelo nad jeho čelem a jeho jazyk jel tempem jako nejnovější model Harley-Davison na Route 66. Účelem tohoto podniku je pravděpodobně přivést lidi k šílenství nebo naservírovat co nejvíce kafí za den a zbořit tak momentální Guinesův rekord. „Prostě normální kafe…“ odsekla jsem trochu znuděně, aby z mého tónu bylo zřetelné, že nehodlám jeho rychlost nijak narušit tím, že mě a konec konců i sebe bude další minutu zdržovat vyjmenováním všech možností, jak z mého kafe udělat americkou šílenost a připravit ho o všechny bonusy, kvůli kterému kafe většinou pijeme. „…bez ničeho“ dodala jsem ještě, aby bylo vše naprosto srozumitelné.

A tak jsem se opět dostala na vlnu své typické minutky filosofování, kdy jsem se znovu přesvědčila, že čas tu neúprosně teče do bot každému dříve či později. Že i v tak běžně rutinních věcech jako je objednávka kafe zjistíte, že se na vás usměje americký člověk tak  nějak automaticky, aniž by to byla skutečná emoce a ani to kafe tu není stejný termín, jako v Evropě. Na mysl mi vyskočilo, že takový ti italové u espresso baru by se křižovali a považovali za hřích ty všechny speciální příchutě, které z kafe vytvoří jakéhosi mutanta. Asi to jednou budu muset vyzkoušet, abych našla pochopení, proč po tom tady všichni tolik blázní.

Jsem zapřísáhnutá evropanka a absolutně netuším, kde se to ve mě bere. Jsem popsaný papír a můj rukopis pochází z dálek, kde máme pod kůží zažrané rituály, historii a tradice. To ve zkratce znamená, že moji drazí američtí kamarádi mě zkrátka vždy budou nazívat „tou evropankou“ v pozitivním slovasmyslu. Nenucená racionalita a praktičnost mě staví do situací, že jsem občas nemístně upřímná, což mě omlouvá pouze a jenom za předpokladu, že jsem prostě odjinud. Termín evropanka používám záměrně, ne snad proto, že by nás házeli do jednoho pytle (to bysme přeci my pyšní evropánci nesnesli), ale protože tak nějak ve všem jsme podobně zabedněný. To právě dělá američany tak odlišnými od zbytku kultur a mentalit – rádi přijímají jinakost a učí se s ní žít na jednom místě. Třeba takovém, jako je právě New York.

Protiřečím si a peru se ve své mysli s tím, že to je zároveň to, co mě fascinuje a u nás mi to chybí. A tak se smířím s těmi pár nedostatky, upíjím kafčo a pozoruji lidi okolo sebe. Vychutnávám si i čas, takže opět dělám něco „exotického“, co se ve zdejších krajích nenosí a tu jinakost se už ani nesnažím maskovat. Patří to ke mě i sem. Toto město je natolik otevřené všemu a všem, že se tu zkrátka nelze cítit jako cizí(nec). Po ulicích chodím pomalu a koukám nahoru, občas se nadchnu znovu a opět z těch monstrózních architektonických děl a fotím si je neustále dokola, takže jsem pro hbité oko amerického občana snadno rozeznatelná. Nebo nehybně stojím už po padesáté na Time’s a civím na neony, které jsou svým způsobem půvabné. Míjím v parku zadrátované hřiště a přistihnu se, jak pozoruji s otevřenou pusou basketbalový zápas, protože to je ta pravá americká pohoda! Reprák do prostoru šíří ambiente, aby všichni pozapoměli na stres, kterému jsou neustále vystaveni a já dopíjím průměrně lahodný mok z kelímku z jarní edice, takže je čas běžet, protože jdu opět pozdě na schůzku, kde mou akademickou čtvrt hodinku budou omlouvat s tím, že jsem z Evropy. Zaplať pánbůh, že ne ze Španělska nebo Itálie.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *