PRO-SI-NEC
Prosinec 31, 2016
ZIMNÍ VEČERY
Leden 18, 2017
Zobrazit vše

SEDMIHŮRKA

Howdy y’all! A jsem tu zase. Je rok 2017 a s ním i můj čerstvý článek plný cestovatelských postřehů! Musím říci, že mě americký styl života pomalu začíná zmáhat… Tolik jídla a pití (jakéhokoliv) jsem nepozřela ani za dvě dovolené dohromady! Texasané se totiž drží příslový: „Když už nemůžeš, vždycky se najde něco výborného, co tě přesvědčí, že prostě musíš„. Co k tomu dodat… Můj Karel mi před pár dny oznámil, že má namožený žaludek a to je už co říci, protože stravování se v nejrůznějších podnicích je jeho oblíbená část každičkého výletu. Sice nevím, jak k tomuto závěru došel, ale tvářil se přitom velmi nemocně… Na divadelním zájezdu s Prague Shakespear Company jsme letos do čtvrtého nejlidnatějšího města USA zavítali již podruhé a věřte mi – není to náhoda. Tedy to s tím obžerstvím. Tentokrát jsem to s tolik tradičním tex-mexem nepřeháněla a dobovolně jsem se stala závislá na vietnamské kuchyni, která se v této divočině zdála být „nejzelenější“ stravovací variantou. Musím konstatovat, že lepší asijské jídlo jsem ještě nepozřela. Pokud tu čirou náhodou někdy budete, doporučuji NAM a Saigon v Rice Village a Huynh Restaurant v East Downtown. Pokud by se mezi vámi našel milovník mořských plodů a ryb, doporučuji zavítat do Ragin‘ Cajun. Kromě obžerství jsem opět také něco pokoupila, což vám zanedlouho představím v sekci fashion a mé oblíbené rubrice „oufity“, ale také jsem i slušně zapařila a kulturně se vyžila.

Setkání se starými divadelními přáteli, šestileté výročí, Nový rok a mé narozeniny a to všechno za v pouhých čtyřech dnech. Vražedně děsivá kombinace, už jen když jsem to napsala! Nebudu vám popisovat detailně téměř tři týdny (NON STOP) nerůznějších společenských slezin, stačí to shrnout jako Texas baby sakra ukrutnou jízdu! Už se trochu těším do svého brooklynského kutlochu na rituály, které mě provází každým dnem. Musím ale zmínít dva zásadní večery a to sice když nás party autobus dovezl až k divokému Wild Westu, kde se natřásali kovbojové, mezi kterými si připadáte jak v jiříkově vidění – kor když kolem vás padají pěsti a šarvátka, do které se zapojí přinejmenším čtvrtka podniku na vás zkrátka musí zapůsobit jak z westernského filmu. Stojíte uprostřed toho všeho, posrkáváte levné pivo a sledujete zásah policajtů. Prostě adrenalinové vzrůšo ve 3D. Ani taneční parket nezaostával – neminula ho jediná noha našeho divadelního souboru a tak se máme na co při dlouhých večerech vzpomínat.

Divoký západ ale nebyl zdaleka takový nářez  jako Numbers, kde jsem měla pocit, že jsem se teleportovala do filmu z konce minulého století (všímáte si neustálého historického začleňování?). Návštěvníci ani tak nesplňovali devadesátkový dress code, ale o kohokoliv mé oko zavadilo, to byla rarita! Latexové kostýmy, paruky, strašidelné kontaktní čočky, oblečky, které bych zařadila do sekce v sex shopu, transexuálové, kteří měli lepší make up než Barbie, punkáč s růžovou patkou až ke krku, postarší rocker odbarvený na blond s obscénní hispánkou oděnou do korzetu, ze kterého jí čouhala šňůrka až na zem (to jsem nepochopila). Do toho jel stroboskop a i tý disco kouli se točita z toho všeho hlava. Zatančili jsme si, vyřádili se a máme zase o zážitek víc. Můj závěr: Amíci jsou prostě extrémní blázni.

Nežila jsem tady ale samozřejmě jen v barech. Podnikli jsme výlety na farmu, kde jsme si zajezdili na koních, nakrmili jsme krávy – tedy já se o to alespoň pokoušela a po desátém pokusu celá oblízaná hrubým růžovým jazykem jsem to vzdala…Ehm. Také jsme se projeli na vodním skůtru a zastříleli z opravdické pušky, což byl zejména pro mužskou část naší skupinky velký zážitek! Viděla jsem také největší pandí sbírku na světě. Dostali jsme se na několik dní také do liberálního Austinu, kde se nám líbilo o něco více, než v Hostonu. Velký podíl na tom má i fakt, že je to rodné město mého oblíbeného herce Matthewa McConaugheyho a také protože je to  město studentů tedy mladých lidí. Kampus čítá padesát tisíc studentů a uzpůsobeni tomu jsou i kulturní a volnočasové možnosti. Nejrůznější muzea,  Six Street plná cool barů s živou hudbou, taneční kluby, herní hospody, kde si můžete zapařit např. starýho dobrýho Maria, Graffiti park, ve kterém zanecháte stopu v podobě malůvky, divadla, parky, ve kterých i v lednu večeří hrdliči za svitu svíček – zkrátka mladistvý lifestyle odkapává každým krokem! Já osobně si odvážím obrovský zážitek z projíďky na řece na kayaku a z hudebního vystopení jedné „honky tonky“ kapely v čele s našlápnutým fronmanem a skvělými hudebníky! Když je zkrátka dobrá hudba, společnost a rozpoložení, tak by se daly protančit dvoje střevíce!

V Houstonu jsme si pak krátili čas v The Muzeum of Fine Arts, kde jsme zavítali na výstavu současníka Maneta – Degase. Menil Collection je největší soukromá sbírka na světě a i proto jsme se ji vypravili obdivovat již podruhé nejen kvůli krásám výtvarným, ale i kvůli sousedství, které je malebné a zelené, narozdíl od zbytku metropole. Zklidnit se i zameditovat jsme si odskočili do  Rothko Chapel, ve které jsem pochopila, co je to slyšet ticho a také jsem došla k závěru, že je zde větší klid, než ve skutečném kostele. V přírodní rezervaci Sam Houston National Forest jsme ušli asi dvanáct kilometrů a potkali jsme zde nejenom pavouky a jednoho zářivě zeleného hada, který na nás hrál, že je mrtvý, ale také orli, kteří kroužili nad našemi fascinovaně vzhlížejícími hlavami. Nesměli jsme vynechat tradiční bruslení na ledě, který ozvláštnil fakt, že teplota vzduchu byla příjemných 26°C! Arboretum v Houstonu byl náš poslední vejšlap, kterým jsme zakončili Houstonské výletování.

Všude je něco. A to i v Texasu. V tomto rozlehlém státě jsem byla již po čtvrté a pomalu jsem začala chápat, v čem si tento stát vysluhuje přízvisko sdružení tzv. „red necků“ nebo čím do běla rozčiluje ostatní členy Spojených států amerických. Jednak je to legální držení zbraní, které tu má pomalu každý teenager, který samozřejmě také řídí auto už od patnácti, ale do baru ho do jeho jednadvaceti let nepustí – a to i v případě, že by si chtěl dát pouze jídlo. Neříkám, že každý náctiletý by si měl projít otravou alkoholem, ale na mě to zkrátka působí, že dlouhodobou absenci si američané vynahrazují v době, kdy u nás pomalu každý mladistvý zodpovědně zakládá rodinu a uvažuje o hypotéce. Některé zákony a pravidla na mě působí svazujícím dojmem a také jsou tu lidé zbytečně konzervativní – ano, toto slovo jsem skloňovala snad ve všech pádech po celou dobu. Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy mé kolegyni nechtěl barman v centru Houstonu nalít třetí sklenici vína, protože dle něj byla zkrátka už moc opilá. Ještě že chudák nezažil naše štamgasty, kteří se válejí pod barem, to by asi potom musel podstoupit psycho terapii.

Nemilé zjištění bylo i to, že když jsem se čirou náhodou pustila do konverzace s místníma, které jsem požádala o kulturní tipy, dostalo se mi odpovědi, do jaké restaurace zajít na výborné jídlo. Svou odpovědí, že jsem nepřijela někam kvůli jídlu, jsem je pomalu urazila. Bohužel jsem něco takového zaslechla i v opačném případě a to sice když byli na návštěvě v Praze, tak místo historických památek tito nenažraní lidé obcházeli tradiční hospody a největším zážitkem pro ně bezesporu byla posléze konverzace, ve které porovnávali omáčky. Setkání se s formou kulturního barbarství mám bohužel i s nesmírně inteligentním studentem prestižní UT univerzity v Austinu, který nikdy v životě nebyl v divadle. Naše produkce byla jeho prvním profesionálním divadelním zážitkem! Jeho nadšení a dojetí mě sice moc těšilo, ale ve chvíli, kdy jsem si po cvíli uvědomila, že u nás každé druhé dítě vezme babička přinejmenším na Spejbla a Hurvínka nebo Louskáčka, mi bylo nějak úzko a to  žádném případě nechci působit jako přemotivovaná či deformovaná umělkyně. Zkrátka za tu dobu, co jsem měla možnost v USA pobývat jsem zjistila, že jsem relativně kulturně vzdělanou evropankou a tou tady prostě vždycky budu! A proto děkuji své rodině za to, jak mě vedla a vychovala!

Nevím, zda to bylo promilema v krvi nebo šokujícíma situacema, kterým jsem byla vystavena, ale během konverzací s přáteli jsem párkrát výrazně zaměnila jména herců, pohádkových postav nebo slovních spojení. Pokud se vám to děje také, uklidníte mě formou komentáře pod tímto článkem. 🙂 Na konec letošního článku vás alespoň pobavím termíny six pocket místo six packu, Sedmihůrkou místo Sněhurky nebo Glen Glynhal místo herce Jacka Gyllennhaala. Nevím sice, v jaké části mého mozku se tohle bere, ale můj závěr a ponaučení z toho je: Kdybych vám náhodou řekla zkomoleným nebo pozměněným jménem, tak to prosím s klidem přejděte a hlavně si to neberte osobně! Právě teď doznívají poslední věty z představení „Much Ado About Nothing“ a tak se s vámi pro tentokrát loučím (i s Houstonem) a jdu na skutečně poslední sdružovací schůzku s přáteli, které uvidím až se zazelená tráva!

Foto by Sony Xperia XZ

*více fotek zachycující #siluokamziku najdete na mém Instagramovém profilu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *