ZIMNÍ VEČERY
Leden 18, 2017
HOKUS POKUS
Únor 4, 2017
Zobrazit vše

TRHLINA

Všude je něco. Toto jednoduché souvětí lze aplikovat téměř na všechno. Ano, i na dokonalou Ameriku, kam si lidé jezdí plnit ty nejbláznivější sny a o které při inaugulaci Trump suverénně pronesl, že je nejlepší. Za ten kratičký a zároveň dlouhý čas, co jsem tu měla možnost pobýt jsem přišla na trhliny. Jaké to jsou? Proč mi vadí? Jak se s nimi naučit žít nebo vypořádat? O tom pojednávám ve svém dalším článku zaměřený na život za velkou louží! 

 

U nás sbíráme samolepky nebo pogy, tady lidé odškrtávají seznam restaurací, které už navštívili.

Myslím si, že všichni na světě jsou srozuměni s americkou obsesí co se týče jídla. Fotografie korpulentních a poměrně dost rozměrných lidí, kteří mají vážné problémy s obezitou, si většina z nás spojuje právě s Američanama. Proč? Z mého skromného cestovatelského pohledu mám takový postřeh: Nikde na světě jsem nezažila takový vztah k jídlu jako tady! U nás sbíráme pogy nebo lístky z kulturních akcí, které jsme navštívili, tady lidé odškrtávají seznam restaurací, ve kterých konzumovali a s oblibou sdílí své zážitky jako recenze na webových portálech. Vánoční dárky obsahují dárkové kartičky nabité na nákupy v oblíbeném supermarketu a také v restauracích jsou nezvykle štědří. Jídlo je tu zkrátka lifestyle a velké hobby. Však pořady o vaření k nám zaváli zaoceánské trendy a společně s tím i nezdravé hamburgery, hot dogy (první párek v rohlíku byl od jistého Nathanna z Cony Islandu) a CocaColy. Většina měst je vybudovaná pro auta, takže ani projít se nemůžete. Nepřidává tomu ani výmysl tzv. Drive-thru, které neexistuje pouze ve fast foodech na dálnici, ale také v bankách (ne, nezbláznila jsem se) nebo jako oprava bot. A na vážný problém je zaděláno! Magazíny vám předepisují dokonalé křivky, úsměv a bůhví co ještě a tak je tu strategický plán marketingových magnátů, kteří vám za pár dolarů nabídnou tohle všechno na stříbrném podnosu!  Závratné slevy konfekční velikosti SMALL vás do té posilovny prostě donutí jít a zaplatit si roční členství v „posilce“. Upozornění na každé lahvičce bio džusu, kolik obsahuje kalorií vás pak utvrdí v tom, že máte všechno pod kontrolou. Nic není nemožné – všichni můžou vypadat jako J Lo a tak můžete chodit po ulicích s americkým úsměvem a pozitivní energií sršet až do vesmíru! Stačilo by tak málo…méně jídla na talíři.

Problém s barvou pleti. Pojďme bez obalu říci rasismus. Sice nevím, kde se v nás bere a kde přesně vznikla ta nevraživost, když vám od žlutých nebo černých lidí doma nic nehrozí, ba naopak jsme to byli vždycky my, co se nadřazovali, ale možná je to prachsprostě výchovou, historií nebo je to v nás zažrané od pradávna. I v zemi, kde vás vítá Socha svobody a na ulici spatříte všechny etniky světa, které tu žijí po několik generací dochází ke srážkám v názorech. Víme o tom, čteme o tom, ale nesetkáváme se s tím tváří v tvář. Já jsem se ocitla ve třech situacích, které vám můžou připadat absurdní, směšné, ale také neskutečně nemožné!

Zase jsem se nevypravila z domu včas! Pobíhám tedy z Avenue a míjím ulici jednu po druhé. Mám vypočítaný cca šesti minutový pozdní příchod, protože jedna ulice zabere minutu čistého času. Volá na mě bezdomovec, jestli mu nevěnuji pár drobných… Na dálku mu odpovídám, že se omlouvám, ale že pospíchám (každá vteřina je v tu chvíli pro mě nekonečno) a on na oplátku na mě zpátky řve, že jsem ona i tamta a že to je určitě proto, že je černej! Další afro američan si semnou podezřele dlouho povídá v autobuse a maže mi med okolo pusy tím,že budu novodobá Angelina Jolie. Když mě pozve na večeři a drink a já zdvořile odmítnu, protože mám kluka,  dostane se mi stejné odpovědi, jako od homelesáka. Proč mi černošská holka na ulici opětuje nevěřícný pohled, když jí pochválím outfit? I přesto, že od roku 1863 jsou svobodnými existencemi a je to už bezmála 57 let, co se stali rovnoprávnými, mají pod kůží neustálé příkoří. Opačný případ je 93 letý pán, který po představení rozhazuje rukama, jak je možné, že černoch hraje partnera bělošce a dává jí na jevišti před lidma polibek!? Samé extrémy. A tak si říkám, že starý pán se narodil v jiném století a i jeho názory jsou poněkud zastaralé, v tomto případě konzervativní a nebezpečné.

Vědí kam zajít koupit ty nejlepší hadry a jak se oháknout, ale nevědí, že v Evropě se mluví různýma jazykama nebo že nejsme už 27 let „Czechoslovakia“. Omluvný argument může být snad jen to, že z nepochopitelných důvodů jsme tak stále v USA prezentováni, tudíž to odkoukali z dokumentů o druhé světové anebo v muzeích. Ale když se řekne slovo muzeum, v prvním momentu se mi vybaví historie a minulost. Časy se mění. Spojené státy americké vnímám jako zemi obrovských možností, technologií, výzkumů, vědátorů a mozků. Pšenka ale nekvete všude a tak se můžete setkat s průměrným američanem např. z Arkansasu, který vám bude tvrdit, že Česká republika leží vedle Ruska a že vlastně mluvíme stejným jazykem. Chlapec má asi velkou fantazii a tak mu s omluvným výrazem vysvětlíte, kdo jsou naši sousedé, pokud ovšem někdy o něčem takovém slyšel… Myslím si, že argument, že každý nemá prostředky na cestování není v tomto případě úplně na místě. Tuhle situaci během několika měsíců zažijete několikrát a prostě získáte dojem, že to není unáhlený názor, který byste vyvodil po konverzaci se třema amíkama. Je to nevzdělanost a nezájem anebo také velký pech na to, že zrovna všichni ti, se kterýma jsem mluvila byli nemocní a chyběli zrovna ve škole.

Američan se vás třikrát záměrně zeptá na jiné možnosti, kterými se vaše informace dá pochopit, aby nakonec došel k tomu, že to pochopil na poprvé správně.

Americká mentalita. Jiný svět. Dlouho jsem si to nepřipouštěla a do Ameriky jezdila coby nadšenec (a stále je tu co obdivovat) a onu nenápadnou rozdílnost téměř ve všem jsem tak trochu záměrně pozapomínala. Možná právě proto, že mě tu nadchnuli úplně jiné věci a těmi lidskými nešvary se nebyl čas příliš zaobírat. Ze všeho nejvíce mě vyčerpává dlouhosáhlé vysvětlování a tzv. double check nebo pokud chcete make sure, což je ve zkratce ujišťování se v situacích, že komunikace mezi dvěma existencema je dostatečně srozumitelná… Působí to nejdříve trochu opatrně, jakoby vám onen sympatický američan, jehož úsměv cítíte i přes sluchátko chtěl pomoci a neudělat v něčem chybu. No nedej bože způsobit nebožákovi cizincovi perné chvilky!?!  Dlouhou dobu jsem si myslela, že to je ve mně a trochu jsem se styděla za svou neschopnost nebo omezenost. Po nějaké době jsem ale došla k tomu, že my v čechách dokážeme být také milí, vstřícní, přátelští jako američané, ale prodavačce zkrátka nemusíme třikrát opakovat naši objednávku, aby vás potom poslala někam na druhou stranu, protože tohle už není její revír nebo na operátorské lince dlouhosáhle vysvětlovat problémovou situaci třikrát a pokaždé jinému operátorovi. Jednou v baru, kde mi vyprávěla číšnice tři minuty nějakou pohádku a mě už dvě minuty z toho bylo jasné, oč jí jde jsem se přistihla, jak jsem bez okolků ze sebe vyhrkla frázi „What’s your point„, která onu nepříjemnou chvilku závratně urychlila. Možná jsem jí měla nechat ještě chvilku grilovat, protože ona chvilka byla nepříjemná skutečně jen pro tu dámu, ale má averze na chození okolo horké kaše mi to nedovolila. Říká se, že v Americe nikdo nemá čas, ale vykecávat se – na to tu má čas každý. Dalším nešvarem, ze kterého se občas chci rozeběhnout hlavou proti zdi je nechápání. Nemyslím si, že by to bylo mou stále nesuverénní angličtinou, kde se záměrně snažím používat co nejjednodušší formulace, abych byla dostatečně srozumitelná, ale zkrátka fakt, že se se vás američan třikrát záměrně zeptá na jiné možnosti, kterými se vaše informace dá pochopit, aby nakonec došel k tomu, že vás a poprvé pochopil správně. Nikdy jsem nevydržela u puzzlí ani čekat v dlouhé frontě na záchod a tak lze tohle všechno brát jako životní zkoušku. Pokud mi něco má Amerika dát, tak je to trpělivost!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *