BUSINESS-MANKA
Říjen 9, 2016
CO JE PRO MĚ TOXICKÉ
Říjen 28, 2016
Zobrazit vše

ZÁSADNÍ SETKÁNÍ

Dnes se stala zásadní věc v mém životě. Uvědomila jsem si, že i přesto, že na mém skromném cestovatelském seznamu nevisí Indonésie, Nový Zéland, Portugalsko, Provance, Island, Aljaška, Japonsko, Norsko nebo Afrika (tedy vlastně skoro celý svět) se vracím již po šesté na místo zvané New York. Není náhodou, že jsem si toto bláznivě šílené město vybrala za svůj druhý domov, alespoň pro pár nadcházejících měsíců. Vrátím se v čase o magických 2220 dnů zpět a v mé zatím neproděravělé paměti si nalistuji vzpomínku, která vyvstane jako včerejší večer. Dalo by se to vlastně všechno shrnout do dvou slov „zásadní seznámení“, ale připravila bych vás o něco, co byste jakožto čtenáři rozhodně měli vědět, tedy pokud budete i nadále navštěvovat tento prostor a zachováte přízeň všem ženským zbraním. V posledních měsících jsem tomuto, svým životem žijímu prostoru, až na pár projektů, moc nedala. Možná jsem právě čekala na impulz, inspiraci nebo cestu, která mě zanese o kousek dál (v tomto případě o 8tis.km), vytříbí se vkus o čem skutečně chci psát a rozhodne se o osudu obsahu, který přeci musí dostát svému názvu. Dlouho jsem se rozhodovala, jak s touto situací, ve které se momentálně nacházím naložím, jelikož je velmi snadno zneužitelná nejrůznějšími prapodivíny, kteří okupují redakce. Rozhodla jsem se být i nadále s vámi a dělit se o ty nejabsurdnější příběhy, o které v budoucích dnech určitě nebude nouze.

Znáte tu historku o americkém snu, že člověk přijede zcela nepopsaný, naivní, s pár babkama v kapse a chce dokázat něco světu a hlavně sám sobě? Tak to se mi právě děje. Jak se to přihodilo? Vrátím se o více jak dva tisíce dnů zpátky do tureckého bistra, kde jsem právě dopila Arizonu Ginger Honey a loučím se se svým kamarádem Honzou, jehož koníček je focení (dotáhl to dokonce i k nějakým výhrám v prestižních fotografických soutěžích). Právě on byl tou osobou, která mě nenávratně přivedla k absurdnímu nadšení pro Ameriku. Honza mi tenkrát dělal doprovod po pět dlouhých týdnů na zdařile dobrodružném road tripu křížem krážem po Spojených státech amerických – jak vznešeně ty pouhá tři slova, do kterých se vměstná 322 miliónů obyvatel, tisíce mil, padesát států, neskutečné množství přírodních úkazů i všech etnik světa, znějí. Tenkrát jsem se tak rozhodla ze dne na den léčit své šrámy po velké lásce tímto způsobem. A po tom všem bych to rozhodně udělala znovu, protože nebýt tohoto okamžiku, jsem možná někde úpně jinde.

 14875976_10210970445121219_982444664_o

Zamávala jsem svému kamarádovi, nasedla jsem do úplně cizího metra, jehož dopravní tempo se vyrovná celostátním tratím českých drah, a vypravila se do neznáma. První, co mě při výstupu praštilo, byla vůně. Ano, ta tolik typická a nepopsatelná vůně města, které nikdy nespí a potom také vedro k padnutí, které se uprostřed léta dalo očekávat. Táhla jsem se do schodů s neskutečně těžkým polorozpadlým kufrem, na kterém se podepsaly tisíce najetých mil. Kromě svého nepostradatelného majetku (rozumějte oblečení) jsem v něm střežila dary z celých Států pro rodinu i kamarádky. Pod tou tíhou se mi nejenom prohýbala záda, ale zamotala se mi také hlava, a tak jsem se nadechla, upřela zrak někam dolů k nohám a tahala zavazadlo vzhůru po jednom schodu. Když jsem zahlédla ruku, která krade můj kufr a vytahuje ho na betonový zaplivaný chodník, lekla jsem se. Zazubilo se na mě třicet dva úhledných zubů zářící jako polární záře a ozvalo se: „Jsi tady poprvé?“ Můj obličej krevetího zbarvení, které se projeví při delší zátěži, se nezmohl na nic jiného, než plaché přikývnutí. „Wow! A hned to nejlepší sousedství. Tak vítej!“ Než se stačím ohlédnout a poděkovat, už svého gentlemana nerozpoznám v davu. „To je můj New York, přivítal mě a už teď ho miluji“ řekla jsem si sama pro sebe s jemným úsměvem na tváři a mírně vzrušená z toho, co všechno mě tu ještě čeká a nemine jsem míjela vzrostlé stromy Central parku. Došla jsem k hotýlku na West Side, který mi byl na pár dnů domovem. Měl ty nejmenší pokoje, které jsem v tomto městě za celou dobu viděla a já to považovala za to nejúžasnější, co se mi mohlo přihodit. První den ale zdaleka nekončil – čekala mě totiž romantická návštěva, která zamnou přiletěla téměř přes půl světa. Měli jsme ve tři ráno Times Square skoro sami pro sebe a já se poprvé zahlédla v blikající neonové obrazovce, která tenkrát typicky americkým způsobem dokazovala každému turistovi, že může zažít svých patnáct minut slávy. Nic mi v tu chvíli nechybělo.

14812875_10210970410480353_1254593777_o

Další rok jsem sem přijela se svou životní láskou a možná pro mé nekončící opěvování si toto místo na světě zamilovala stejně tak, jako já. Za dva roky jsme spolu přijeli na delší dobu s cílem zakusit tvrdý herecký chlebíček. Pomíjivé a úsměvné první úspěchy by pro někoho možná nebyly dostačující, ale nám se v tu dobu už nezdálo nic nemožné… Ne s americkým pozitivním přístupem a motivujím povzbuzováním našich známých. Možná to tenkrát způsobily právě ty neony, které vábí divadelního herce ze všeho nejvíce a ze kterých na hony daleko sálá životní výzva. A tak jsme se přihlásili do loterie. Možná tomu neuvěříte, ale ono to neexistuje pouze na stříbrném plátně! V tomto okamžiku se mi promítnou obličeje všech lidí, jejichž nejrůznější reakce by stáli za samostatnou úvahu o paletě charakterů. Pro nás se to ale stalo realitou, kterou momentálně proměňujeme ve skutečnost. A tak jsme v téhle džungli zase a zatím absolutně nevíme, co to znamená. Co nás čeká zítra, za týden nebo měsíc. Kde budeme bydlet nebo jakou profesí se budeme živit. Co nám to přinese, kam nás to posune a k čemu dojdeme. A i to se dá svým způsobem nazývat svobodou, která sebou nese životní zkoušku a novou etapu v našich zatím krátkých životech.

Kvůli tomuto zcela šílenému nápadu přesídlit se za velkou louži jsme se museli vzdát práce – tedy veškerých pracovních závazků, nějaké i odmítnout, a také se odloučit od milovaných osob, ale oba naivně věříme, že toho do smrti nebudeme litovat. Je to bláznivé a krásné zároveň a já věřím, že mě můj milý New Yorku přijmeš alespoň zčásti tak krásně, jako tehdy.

Tento článek s velkým díkem věnuji Janu Kočvarovi, Martinovi Janošíkovi, Lukášovi Čermákovi, mé rodině za to, že mě nikdy neomezovala a podporovala v jakýchkoliv rozhodnutích a svému manželovi.

Foto: Xperia XZ #SilaOkamziku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *